Instrumentální duo, které přilétlo z USA, zapustilo kořeny v jihočeském Táboře, z něhož podniká spanilé jízdy do všech koutů naší planety. To jsou SABOT. Již dlouho jsem měl bubenici Hilary Binder a baskytaristu Christophera Rankina v hledáčku a jsem velmi rád, že po delších patáliích došlo k následujícímu rozhovoru.

Zdravím SABOT! Nedávno spatřila světlo světa kolekce „If The Shoe Hits“. Na co se v ní posluchači mohou těšit? Co bylo motivací pro vydání podobné hudební sbírky?

Všechny své dosavadní nahrávky jsme vyprodali, a tak jsme se raději rozhodli, než je po jednom dotiskovat nebo sestavovat „Greatest Hits“, vydat všech prvních sedm alb na jednom nosiči, který je k dispozici pro všechny.

Před sebou máte práci na dokumentu „SABOT Silk Road Tour To China“, který pojednává o vašem turné do Čínské lidové republiky. Jak daleko jsou práce na tomto filmovém unikátu, kdy a v jakém formátu vyjde? Co vše bude obsahovat, už je ucelená jeho koncepce?

Filmaři, kteří s námi dokument na turné natočili, ho právě stříhají a my doufáme, že DVD vyjde během roku 2007.

Jak se z vašeho úhlu pohledu turné podařilo a s jakým poselstvím jste do Číny jeli?

Myslíme si, že turné bylo velmi úspěšné, jelikož naším záměrem bylo bezprostředně prožít různé situace, ve kterých se ocitají hudebníci a umělci námi navštívených zemí a spolupracovat s umělci, které jsme na turné potkali. Obojí se nám splnilo.

Při „SABOT SILK ROAD TOUR do ČÍNY“ jste koncertovali v devíti zemích, jmenovitě to byla Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Turecko, Írán, Pákistán a Čína. Na který z koncertů budete nejintenzivněji vzpomínat a proč?

Asi nejvíce zapamatováníhodným koncertem byla spolupráce s pákistánskými hudebníky v lobby hotelu Marriott v Islámábádu. Koncert navždy zůstane v našich myslích díky způsobu, jakým jsme jej domluvili, díky smíšenému zázemí tříd lidí, kteří s námi spolupracovali, díky zmixovanému a hodně hlasitému stylu hudby a také panické reakci hotelového personálu i hostů.

Můžete být trochu konkrétnější? Jak hotel a hosté reagovali?

Zpočátku pouhá hlasitost, s jakou jsme hráli, přilákala téměř každého zaměstnance hotelu Marriott do lobby. Všichni divoce gestikulovali a naznačovali nám tak, že bychom měli okamžitě skončit, my se ale na sebe podívali a rozhodli se, že budeme pokračovat dál. Hosté hotelu na nás prostě jenom zírali a lidi, kteří přišli vyloženě na koncert (povětšinou rodinní příslušníci hudebníků), nás povzbuzovali. Zničehonic, možná po nařízení vedení hotelu, někteří zaměstnanci odešli pro fotoaparáty, možná, aby mohli zdokumentovat náš „zločin“, a možná zaznamenat něco, z čeho by jednou pro islámábádský Marriott koukala skvělá marketingová příležitost. Nikdy jsme nezjistili, o co jim přesně šlo, ale nakonec nás nechali hrát bez přestávky zhruba tak tři čtvrtě hodiny, což víc jak uspokojilo všechny přítomné.

Jak jste domlouvali koncerty v Číně? Měli jste nějaké problémy s tamními úřady či cenzurou?

Všechny koncerty, které jsme v Číně odehráli, byly domluveny přímo tam, když jsme potkali lidi, kteří něco dokázali zorganizovat. S tamními úřady jsme neměli žádné problémy, protože všechny koncerty nebyly ohlášeny veřejně a za žádný koncert jsme nedostali zaplaceno.

Takže to probíhalo tak, že jste přijeli na nějaké místo a tam teprve začali hledat lidi, kteří by mohli zařídit nějaké vystoupení? Jak a kde se takoví lidé v zemi jako je Čína hledají? Celé to musel být velmi nejistý podnik, kolik času jste v Číně strávili a kolik koncertů proběhlo?

V západní části Číny jsme prostě chodili do obchodů s hudbou, na trhy, kde se prodávaly ručně vyráběné nástroje, do hotelů spolu s účinkujícími umělci a do uměleckých i hudebních škol a pokoušeli jsme se vysvětlit, o co nám jde a ptali se všech, jestli by s námi nechtěli spolupracovat. Samozřejmě pouze několik z nich řeklo ano, ale těch málo statečných, kteří se rozhodli zariskovat, pak s námi vytvořili skupinu. Také nám pomáhali nacházet místa, kde se dalo zkoušet a hrát. V době, kdy jsme dorazili do východní Číny, čerstvě nabytí kamarádi ze západu už o nás svým kamarádům a rodinám na východě a po cestě na východ dali vědět, takže nás už v Xianu, Beijingu a Šanghaji očekávali. Takže, čím více jsme mířili na východ, tím méně experimentálních pokusů navázat kontakty jsme museli podstupovat. Nakonec nejde prostě říct, že jsme v Číně ztratili hledáním lidí, s kterými bychom mohli spolupracovat, jakýkoli čas, protože hledání nových kontaktů z velké části patřilo k turné po každé zemi. Nevybavuji si konkrétní počet vystoupení, které jsme během šesti týdnů měli v Číně, ale bylo to něco kolem patnácti.

Na jakých místech jste tam hráli a jaké bylo publikum?

V Číně jsme hráli hlavně v hotelových nočních klubech, v soukromých klubech nebo ve zkušebnách. Publikum nás hodně podporovalo a bylo velmi nadšené.

Pro kolik lidí jste maximálně v Číně hráli a naopak jaká byla nejnižší návštěvnost vašeho vystoupení?

Největší počet lidí v publiku byl v Beijingu v klubu Busy Bee. Bylo tam něco kolem šedesáti lidí. Nejmenší počet byl v hotelovém nočním podniku v Kašgaru, kam přišlo tak čtyři, pět lidí.

Můžete porovnat fanoušky mnoha zemí – čím se liší příznivci vaší hudby napříč naší planetou?

Naše posluchače nelze porovnat podle národnosti. Každý z nich je úplně jiný.

Jako skupina fungujete již bez dvou let dvě desetiletí, pamatujete si ještě váš první koncert? Kde se konal a jak to probíhalo?

Náš první koncert v této sestavě proběhl na Gilman Street v Berkeley v Kalifornii v roce 1989. Publikum sestávalo hlavně z mladých pankáčů, našich přátel, takže koncert byl vydařený a inspiroval nás k další tvorbě.

Proč právě název SABOT? Jde o souvislost s nechvalně známým typem rakety používaným americkými tanky?

Ne. Slovo „sabot“ jsme vybrali kvůli jeho historii jako kořene francouzského slova „sabotage“.

Po vašem prvním turné v roce 1990 jste se rozhodli přestěhovat do Evropy také proto, že jste zde sklidili s koncerty mnohem více úspěchů a dle vašich slov měla určitou hodnotu i skutečnost, že pocházíte z USA. Proč však právě Česká republika a Tábor?

Do Evropy jsme se přestěhovali po našem třetím evropském turné, pravdou ale je, že od našeho prvního turné se nám dostávalo lepší odezvy od evropského publika než od publika amerického. Nicméně opravdovým důvodem k přestěhování bylo založení mezinárodního kulturního centra CESTA (www.cesta.cz) a Tábor jsme si vybrali proto, že jsme tam pro náš projekt našli skvělou budovu.

Když se podívám na vaši tvorbu od počátku, mám dojem, že světem zmítají hudební trendy, ovšem vy si stále hrajete na svém písečku svoji hudbu, která se nenechává ovlivnit. Možná je to dáno tím, že ve dvou nástrojích je tvorba přeci jen trochu omezená – vidíte tam nějaké znatelné výkyvy nebo posuny ve vaší hudbě?

Naše kompozice jsou součástí rozsáhlejšího hudebního dialogu, který už vedeme mnoho let. Možná se naše hudba liší právě proto, že to je náš dialog, dialog, který patří jenom nám.

Tématem vaší sedmé desky „Mission: Superstition“ jsou pověry z Česka, USA i zemí z vašich cest. Můžete se s námi o ty nejzajímavější pověry podělit?

Téma pověr, které jsme vybrali pro desku „Mission: Superstition“, se zakládá na našich osobních pověrách, ne na těch, které jsme posbírali na cestách, pověry jsou běžné všude. Nápad pro desku nevycházel z výběru nejzajímavějších pověr, ale soustředil se více na fenomén pověr obecně.

Na „Mission: Superstition“ jste se zabývali i tím, že my sami jako velmi nepověrčiví lidé v nějaké pověry věříme? Došli jste díky desce k nějakému závěru? Dá se vlastně hudbou zkoumat podobné téma?

Nejde přeci nebýt pověrčivý a věřit v pověry, no ne? My se prostě snažili jak prozkoumat, tak i odlehčit téma pověr. Nehledali jsme závěry, ale raději jsme chtěli téma otevřít. Samozřejmě věříme v to, že je možné prozkoumat rozličná témata skrz hudbu. Děláme to neustále.

V jaké pověry věříte vy?

Obecně v žádné, ale na druhou stranu ve většinu.

Snažili jste se, aby každé vaše album mělo nějaké téma?

Ne, někdy se to ale takhle vyjeví.

Hilary, ty při hře vždy zaujmeš proměnlivou mimikou obličeje, nakolik je tento tvůj výraz skutečným prožitkem, nakolik součástí image a nakolik komunikací s diváky?

Když hraju, neuvědomuju si, jak se chovám, ráda ale navazuju kontakt s diváky a ráda při hře laškuju.

Začínala jsi s klasickou hudbou a nechala se slyšet, že tě zklamala její omezenost, a tak jsi začala s punkem. V čem tě omezenost klasiky tak spoutávala?

Vlastně mě metronom přestal bavit, takže je zábavné, že se ze mě stala bubenice. V každém případě si nemyslím, že ve vážné hudbě existují hranice jako takové, pouze jsme se cítila při hře rockové hudby uvolněnější.

Christophere, ty jsi vlastně začínal v industriální skupině, nemáš potřebu se vrátit k podobným projektům? Jak vlastně vypadala industriální scéna v roce 1981?

Necítím potřebu vracet se k industriální hudbě, ale i tak současnou industriální hudbu oceňuji. Industriální hudební scéna v roce 1981 nedržela moc pohromadě, tehdy existovaly spousty jednotlivých projektů, nebyla ale žádná větší scéna. Od té doby se mnoho změnilo a to je dobře.

I tvé kořeny jsou v klasické hudbě a jazzu, jaké jsou společné jmenovatele jazzu, klasiky a industriálu?

O hudbu se zajímám všeobecně a do SABOT přináším všechny aspekty, co se mých hudebních zájmů týkají. Obecně si ale myslím, že výjimečná spojení mezi jazzem, vážnou a industriální hudbou neexistují.

Původně jsi hrál na syntetizéry a saxofon, jak ses dostal k basové kytaře?

Na basu jsem začal hrát proto, že se mi vždycky líbila jako hudební nástroj. Taky jsem chtěl radši hrát rockovou spíš než industriální hudbu, při které jsem hrál na saxofon a syntetizér.

SABOT křižují světová pódia již dlouhou řadu let. Které skupiny, s nimiž jste hráli, vás po celou tu dobu nejvýrazněji oslovily nebo zaujaly a proč?

Je opravdu těžké si všechny kapely, které jsme na turné potkali, zapamatovat, a tak je i těžké odpovědět na tuhle otázku. Jedna věc je jistá, vždycky se nám výborně hraje s místními kapelami, tak totiž zjistíme, co se na té které hudební scéně děje.

A co česká hudební scéna, monitorujete ji? Máte i zde nějaké objevy, které vás zaujaly, a o kterých by se u nás mělo více mluvit?

Česká hudební scéna je velmi rozmanitá a je těžké udržovat si přehled, co se děje. Máme ale štěstí, že bydlíme a pracujeme v Táboře, kde je spousta aktivních a nadšených hudebníků.

Procestovali jste velkou část světa, jen v Jižní Americe a Africe jste ještě nehráli, proč? Plánujete cestu i do těchto kontinentů?

Plánujeme, že ve Střední a Jižní Americe budeme hrát v lednu 2007. K tomu, abychom mohli zařídit turné po Africe, budeme potřebovat více času, jednoho dne bychom se tam ale moc rádi vydali.

Mnoho ze svých příjmů z hudby investujete do mezinárodního kulturního centra, které jste založili. Zkuste našim čtenářům o sdružení CESTA (Cultural Exchange Station in Tábor) říci něco víc.

CESTA nevznikla pro zisk, a tak je nezbytné, že jí pomáháme přežít, když to sama nedokáže. Odměn za práci na CESTA je spousta a všechny jsou skvělé. Projekt jsme rozjeli v roce 1993, aniž bychom si pomysleli, že tu budeme až do dneška, takže je to skvělý pocit vidět, že CESTA pokračuje dál.

Nemyslíte, že podobné sdružení by mělo v USA mnohem lepší podmínky k životu?

Ne, proto jsme přijeli sem.

Máte na srdci ještě něco, o čem jsme nemluvili? Popřípadě nějaký vzkaz našim čtenářům?

Určitě jsme ještě nemluvili o spoustě věcí, vždycky ale uvítáme otázky nebo nápady, tak nám směle pište na sabot@volny.cz.

Díky moc za váš čas a přeji mnoho úspěchů ve všem co děláte.